Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Jak to bylo kdysi a jak je to dnes

28. 12. 2013

Do relativně nedávné doby bylo získávání dravců pro sokolnický výcvik otázkou odchytu z přírody nebo vybírání hnízd. Zvrat nastal až v druhé polovině minulého století, kdy se podařily první umělé odchovy a tato dovednost se rozšířila po celém světě. Stále však existují kultury, které se drží tradic a získávají dravce z přírody. Například v Turecku jsou stále chytáni krahujci při migraci, jsou používáni k lovu a po sezóně opět vypouštěni na svobodu. Ve většině zemí je to však zakázáno a dravci jsou chráněni, ČR není výjimkou.

K odchytu se používaly různé metody, které se v průběhu doby vyvíjely. Princip však zůstával stejný a mohl se lišit podle druhu dravce.
Někteří dravci, například již zmínění krahujci v Turecku, byli chytáni do jemných sítí, u kterých seděl chytač a hlídal je, aby ptáka okamžitě vysvobodil a zabránil jeho poranění.
Na jiné dravce, například jestřáby, se chystala zvláštní padací větev. Vypozorovalo se, kam jestřáb často sedá, větev se pak uřízla, připravila se na ni lapací smyčka a znovu se upevnila na své místo, ale tak, aby při dosednutí jestřába spadla a on zůstal viset ve smyčce. Jinde se při odchytu jestřábů kopal podzemní úkryt. Do úkrytu si sednul chytač, ven vystrčil na provázku uvázaného holuba a vchod do úkrytu zakryl větvemi. Jestřába zaujala snadná kořit (holub nemůže uletět), ale jakmile se do ní zatnul pařáty, byl i s holubem zatažen do úkrytu v zemi.
Chytání sokolů bylo asi nejpropracovanější, i když podobné výše zmíněnému chytání jestřábů. Chytač seděl v úkrytu u otevřené krajiny a kousek opodál měl skrytého uvázaného holuba, jehož záda byla pokryta smyčkami. U svého krytu měl posazeného drobného ptáčka - ťuhýka. Pokud ťuhýk uviděl v dálce sokola, začal křičet na poplach a chytač věděl, že má vytáhnout holuba ze skrýše. Holub se snažil uletět, ale na provázku nemohl, což sokola zaujalo a zaútočil na něj jako na snadnou kořist. Prsty se mu však zamotaly do smyček na holubích zádech a chytač ho mohl polapit.
A samozřejmě bylo populární vybírání mláďat z hnízd, které se praktikovalo na všechny druhy, a dodnes ho provádějí třeba Kirgizové s orly.

Mohlo by se zdát, že takto mohl k dravci přijít prakticky kdokoliv, jenže po většinu doby své existence bylo sokolnictví hlavně v Evropě prestižní společenskou záležitostí a provozovat ho mohli jen vysoce postavení lidé a lidé jimi pověření. Vznikala tak síť sokolníků, chytačů i vyběračů.

Ve středověku se také vyvinuly celkem ustálené hranice, co komu může patřit. Pokud dobře vím, byly hranice asi takto : císař - různí orli, král - bílý sokol lovecký, hrabě - sokol stěhovavý, rytíř - raroh velký a jižní, dvorní dáma - dřemlík tundrový, zeman - jestřáb lesní, mnich - krahujec obecný, pacholek - poštolka obecná.

Pak se vlivem vynálezu dokonalých střelných zbraní na sokolnictví zapomnělo.

Teprve začátkem minulého století se znovu objevuje. Staré rozdělení už neplatí. Stále jsou tu pouze dravci odebraní z přírody, protože odchov byl pořád ještě neznámý. Mezi nejpoužívanější dravce v Evropě patřil jestřáb lesní. Po lesích jich hnízdilo dost, a protože je myslivci mohli střílet, stal se někdy odběr mladých dokonce užitečným - maličký jestřábík by nepřežil po ztrátě otce ani matky. Sokoli či orli se vyhledávali také často, ale nebyli tak snadno k dostání. V cizině se dali koupit jen za přemrštěnou cenu a u nás jich hnízdil nedostatek i v přírodě.

S objevem umělého odchovu se situace mění a k těmto dravcům se dostávají všichni sokolníci.
Dnes si člověk ani nevybere, protože známe takové množství dravců a každý má svá pro i proti. Zodpovědný člověk se soustředí na náročnost a požadavky zvířete, teprve potom na to, co chce sám. I když je např. vaším favoritem orel, musíte začít s něčím snazším, protože orlovy požadavky byste bez praxe nezvládli.