Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Výcvik dravců

8. 9. 2014

Dravec je od přírody nezkrotný tvor. V rukou sokolníka se však rychle ochočí. Základ tohoto výcviku je v potravním reflexu. Sokolník nabízí dravci snadno dostupnou potravu a dravec mu to oplácí svou nezvyklou přítulností. Ale je naprostým nesmyslem domněnka mnohých neznalých lidí, že dravec musí být hodný a musí se vrátit. Dravec totiž nemusí nic. Jako jeden z mála tvorů si dravý pták nenechal nasadit okovy ani po tisíciletích s člověkem, nikdy nebyl domestikován. Zvířata ve většině případů lidem slouží a musí poslouchat - dravec v sokolnictví ne, a to je to krásné! Na úvod ještě podotýkám, že při výcviku je nutný individuální přístup, tedy musí se s každým dravcem zacházet podle jeho povahy a pokročilosti.

 

ZAČÁTKY VÝCVIKU

Na počátku si dravec musí uvědomit, kdo ho krmí. Také musí vědět, že sokolník je jeho přítel a ne konkurent. Zprvu to chce hodně trpělivosti, protože dravec se nesmí do ničeho nutit. Musí se počkat, až sám přeskočí na rukavici, k čemuž se využívá snížení jeho kondice, aby měl větší pocit hladu a nabízená potrava byla silnějším lákadlem a převážila odpor k člověku. Pokud je třeba brát dravce na rukavici za poutka i proti jeho vůli, musí se mu okamžitě nabídnout potrava, aby byl tento nepříjemný zážitek vyvážen odměnou. V této době musí být jednání sokolníka co nejmilejší, nejopatrnější a hlavně klidné a neuspěchané. Rukavice postupně získá postavení snadného úlovku, který dravec většinou neodmítne. Dravec musí mít perfektní důvěru k rukavici a sokolníkovi. Ta se může snadno porušit nebo dokonce zničit, protože vztah dravec-člověk je zatím jen křehký a krátký. Dravec je při dobrém výcviku po této etapě dostatečně krotký a ruky se nebojí. Dravce bychom v této části výcviku neměli zbytečně příliš stresovat.

ONÁŠENÍ

Tento proces provází dravce a sokolníka prakticky po celý jejich společný život, avšak nejčastěji se tohoto pojmu používá ve smyslu „ochočení“, tedy právě na začátku výcviku. Dravec se během něj uvyká na sokolníka, na nošení na rukavici (proto onášení), na přepravování v autě, na doteky (nikdy nehladíme po zádech a křídlech!), na psy a celkově na ruch civilizace. Jde o prohlubování důvěry dravce k sokolníku. Během onášení se dravec krmí na pěsti, nosí se po rušnějších místech (kolem silnice apod.), učí se přijímat čepičku a zastínění, a zároveň může začínat nácvik prvních příletů. V této etapě se také krmívá přímo z ruky podáváním soust, aby respektoval i pravou ruku a ne pouze rukavici.

PRVNÍ PŘÍLETY

Dravec se po získání dostatečné důvěry k sokolníkovi učí přilétat. Začátky jsou prosté – rukavice s potravou se nenacpe dravci až pod nohy, ale podrží se třeba 30 cm od posedu. Dravec může zpočátku váhat, a tak se ho snažíme povzbudit nějakým příletovým rituálem, například povely: "Hop!" nebo zvoláním jeho jména, přičemž stále upoutáváme jeho pozornost potravou na pěsti. Tento trénink se provádí na vzdálenost dloužce a za splnění úkolu je dravec patřičně odměněn.
To je základní výcvik všech dravců - i těch, kteří mají být použiti pouze pro chov.

VÝCVIK NA PŘÍLETOVÉ ŠŇŮŘE

Tato část výcviku je ještě stále společná všem dravcům, větší důraz se na ni ale klade u orlů a krahujcovitých. Později je tedy dloužec na přeskakování krátký a na řadu přijde příletová šňůra.
Příletová šňůra je slabý, ale dostatečně pevný provaz dlouhý 20 – 50 metrů a výcvik probíhá na louce či na poli. Provaz musí být nejen pevný, ale i lehký a neměl by se zasekávat o nerovnosti a trávu. To se vyřeší správným cvičištěm. Vhodná je velká louka s minimem elektrických sloupů a právě posekaná. Princip výcviku zůstává stejný jako u přeskoků z posedu. Dravec se posadí do trávy nebo na cvičný posed a přivolá se obvyklým „rituálem“ na ruku. Zde je potřeba velké trpělivosti, protože i dobře cvičený dravec občas dlouho váhá, ale toto rozmýšlení by se mělo ztratit samo nebo se sokolník musí pokusit ho vyřešit, dlouhé váhání je jen nežádoucí. Občas jde pouze o to, že sokolník neumí přitáhnout dravcovu pozornost k sobě a pro dravce je v krajině spousta neznámých a zajímavých podnětů, které ho rozptylují (proto je na začátek vhodné co nejklidnější místo).

PRVNÍ VOLNÉ LETY

Po nějaké době dravec létá na ruku bez váhání. To je čas na odpoutání ze šňůry. Dravce nic nepoutá k člověku. Vrací se jen dobrovolně. Může navždy odletět a vést svobodný život. Středověký sokolník Bedřich II. Hohenštaufský řekl krásnou větu o tom, že pozemního tvora ovládnete násilím a jinými prostředky, ale ptáka, který krouží ve výši, může zaujmout a vycvičit jen lidský duch. A v podstatě měl pravdu.
Musím podotknout, že ani cvičený, spolehlivý pták nepřilétne ve vysoké kondici. Sokolníci rozlišují 3 druhy kondic. Nízkou, loveckou a vysokou. O nich se dočtete v článku Kondiční problematika. Chce to hodně zkušeností a pečlivosti, aby se dravec ve vhodné kondici udržel. Někteří ptáci jsou spolehlivější, jiní méně, ale každý má hranici, za níž se už s největší pravděpodobností nevrátí. Je sice kouzelné vidět, jak se dravec vrací víceméně pouze ze zvyku, ale je to balancování na hraně (i když ten pocit, kdy opravdu nevíte, jestli přiletí nebo ne, ten za to taky stojí… vyžaduje maximální oboustrannou důvěru, bez níž byste do takového risku nešli).  
Pro první volný let si vybereme pozdní odpoledne a klidný, pokud možno i známý terén. Dravce zbytečně nerozptylujeme a napřed uděláme přílet na šňůře - pro jistotu. Pak pokračujeme již navolno s naprosto jednoduchými, krátkými a snadnými přílety s bohatou odměnou. Stačí jich pár, aby dravec neztratil zájem. Postupně své nároky stupňujeme. Při úplně prvním volném příletu je nutné počítat s tím, že dravec se může zachovat poněkud zmateně nebo překvapeně, protože očekává let se zátěží příletové šňůry, ale hle - ona tam už není.

VÝCVIK SOKOLŮ K LOVU

Sokoli se cvičí na vábítko. Začíná se jako s přílety na ruku. Správný sokol by měl přílety na provaze na ruku omezit na nezbytné minimum a spíš dělat zpočátku úplně snadné útoky na vábítko - ovšem až tehdy, je-li naprosto krotký a zvyklý na vábítko. Toho dosáhneme tak, že sokolu hodíme k posedu vábítko s připevněnou odměnou, kde se nasytí. Pokud na vábítko přeskočí celkem rychle a bez váhání, můžeme další den pokračovat na příletové šňůře, v opačném případě ho necháme jen tak nakrmit na vábítku znova. Potom na příletové šňůře sokola posadíme do trávy nebo na nějaký posed, poodstoupíme několik metrů, zatočíme před ním vábítkem a obloukem ho necháme dopadnout na zem. Sokol by na něj měl přelétnout a nasytit se. Poněkud náročnější to sokolovi uděláme, pokud vábítko nepoložíme, ale po zatočení jej necháme viset kousek nad zemí vedle sebe na napnuté zvednuté paži, takže ho sokol musí uchopit ve vzduchu. Ve chvíli, kdy na vábítko reaguje okamžitě, můžeme ho odpoutat. Pokračuje se podobně - vábítkem se zatočí a jakmile se letící sokol blíží, odhodí se ve směru i výši jeho letu (tím má usnadněné zachycení ve vzduchu). Sokol jej chytí buď ve vzduchu, nebo až na zemi - teď to ještě nevadí, ale později musí sokol lovit jen ve vzduchu (výjimkou je raroh). Později se sokol nechá, aby jednou až dvakrát chybně zaútočil. To znamená, že se při útoku vábítko neodhodí, ale šikovně se jím uhne, sokol proletí a je nucen nálet opakovat. Teprve po dosažení počtu požadovaných průletů se mu vábítko přenechá.
Postupně se zvyšuje počet chybných útoků. Vše jen postupně, protože se dravec nesmí přetížit - podobně jako sportovci. Ani vy byste přece bez postupného tréninku nezvládli maraton. Výcvik s vábítkem může být velmi pestrý a schopnosti při něm rozvíjí pták i cvičitel. Vábítko můžeme odhodit nebo dravce nechat, aby je ulovil během doby, kdy my jím otáčíme a uhýbáme. Stačí pak zpomalit otáčení a pták prudce proletí a vábítko nakopne nebo rovnou váže. Někdy je sokol natolik dobrý, že vábítko chytne dřív, než máme v úmyslu mu ho dát. Dobře cvičený sokol později zvládne až 100 útoků, běžně se však počítá s 30 - 50 průlety. Důležité je, že na vábítku musí být přivázaná odměna. Pokud by se tak nestalo, sokol nebude útočit. Proč by se namáhal pro nic za nic? Lze ho odměnit i na rukavici okamžitě po dosednutí s vábítkem na zem, ale to raději až když je spolehlivý. Sokola také záhy, jakmile se naučí okamžitě reagovat na vábítko a zvládne i průlet, vypouštíme k letu přímo z ruky, takže ho nedáváme na zem ani na posed. Můžeme tím omezit, že si bude v průběhu výcviku chtít různě odsedávat.
Nácvik ke krouživému čekání není snadný a měl by ho provozovat až zkušenější sokolník, který má navíc vhodného loveckého psa, který bude pod kroužícím ptákem vystavovat a vypichovat zvěř. Vidět sokola útočícího z výše je jeden z nejkrásnějších sokolnických zážitků a vyžaduje dokonalou spolupráci třech tvorů – sokola, psa a člověka. Sokoli stěhovaví mají ke kroužení a stoupání vlohy od přírody, rarohy je třeba trochu usměrňovat. Sokol, který je už zvyklý, že po odletu z pěsti následuje zavolání a „hra“ s vábítkem, se zpočátku nechá odlétnout, ale vábítko se ponechá v brašně. Sokol však očekává hru, takže se otočí a zmateně proletí kolem sokolníka. Teprve pak mu vábítko ukážeme a dáme. Nesmíme ho zradit, takže je nezbytné sledovat jeho náladu a vábítko mu ukázat dřív, než ho čekání znechutí. Zmatené přeletování se postupně změní v systematické kroužení a čekání ve chvíli, kdy dravci dojde, co se po něm chce. Pak už můžeme kroužení prodlužovat a hlavně motivujeme ptáka ke správnému stylu tím, že po dobrém vystoupání a střemhlavém útoku mu vábítko necháme ulovit dřív, než když to „fláká“ – stále ale musíme brát ohled na jeho pokročilost, tedy nesmíme po mláděti chtít výkony zkušeného lovce. Ke krouživému čekání můžeme cvičit různé dravce i jen tak pro radost, obvykle to však nemá takové výsledky, protože výhody náročného stoupání do výšky dravec pochopí zejména při lovu. V dnešní době si sokolníci různě pomáhají, aby dravce naučili stoupat i bez lovu, a používají k tomu velké, obvykle trojúhelníkovité draky, kterými vynášejí vábítko do výšky a sokol má díky tomu motivaci stoupat.

VÝCVIK ORLŮ A KRAHUJCOVITÝCH K LOVU

Krahujcovití a orli se cvičí častěji na vlečku. Je to dosti shodné. Pokud se už dravec spolehlivě vrhá na vlečku, kdykoli ji spatří u svého posedu, může nastat cvičení. Opět je potřeba dosáhnout spolehlivosti, a tak na počátku cvičíme s příletovou šňůrou, aby dravec nezbloudil (neulétl). Útoky na vlečku by měly přijít až po spolehlivých příletech. Zprvu se udělá drobný pohyb. Cukne se s vlečkou a dravec přeletí a nažere se. Později se vlečka táhne déle a dělá kličky a jiné kousky, které dravec musí očekávat i u živých zvířat. Vlečka se táhne pomocí navijáku, pomocníka nebo u orla dokonce autem, ale musí se včas přibrzdit, aby orel nebyl tažen za autem. Zde si dravec tvoří i pevné letové svaly. Opět opakuji, že zátěž se zvyšuje jen pozvolna!
Je nutné dávat potravu k hlavě vlečky, aby později dravec šel po krku a hlavě. U zajíce při špatném uchopení může dojít k poškrábání nebo i pokousání dravce. A u lišky to může stát orla i život! Uchopení za hlavu kořisti znemožní rychlý útěk a při zásahu očí ji může oslepit. Při správném zásahu hlavy je také snížena možnost pokousání, pokud tedy třeba orel nestrčí pařát přímo do liščí tlamy. Žádné zvíře při správném uchopení rovněž nemůže tolik ohrozit dravce kopnutím.
Pokud dravec kořist sám neusmrtí, což se stává hlavně u jestřábů lovících zajíce nebo u orlů lovících srnčí, je sokolník povinen zvíře sám zabít. Nejčastěji se to dělá tak, že člověk píchne ostrým nožem (tzv. zárazák) do srdce nebo do vazu (= páteř na krku) kořisti. Je to skutečně nutné a patří to k myslivecké etice.
Obdobou krouživého čekání sokolů je u krahujcovitých dravců obvykle takzvané volné sledování, mezi sokolníky "sledovačka" (někteří krahujcovití se ale naučí i kroužit, mají-li k tomu od přírody jako druh vlohy, např. káně lesní). Dravec při ní sleduje sokolníka procházejícího zpravidla lesem, álejí nebo jinou členitější krajinou se stromy, aniž by byl pokaždé volán na ruku. Nácvik začíná klasickými přílety, kdy je dravec "odhozen" na nějaký strom, sokolník třeba popojde, a poté ho přivolá. Když je dravec v dobré kondici a na tento režim příletů si už zvykl, vezme ho sokolník třeba právě do aleje nebo na lesní cestu, nechá ho odletět na strom a začne se dravci vzdalovat. Dravec prvně znervózní, po chvíli ale obvykle sokolníka dolétne a sedne na strom poblíž, aby se mu neztratil z dohledu. Pokud tak neučiní do 20 nebo 50 metrů, může ho sokolník vybídnout příletovým rituálem, maso ale neukazuje a nenastavuje ani rukavici. Jakmile dravec jednou přiletí, aniž by dostal odměnu, pokračuje sokolník v chůzi, ale na druhé zavolání už dravci odměnu dá, aby ho neznechutil. Postupně se zvyšuje počet přeletů bez odměny, na konci je však vždy odměna. Dravec časem pochopí, co se po něm chce, a po nějaké době je schopný sledovat sokolníka bez vybízení i na několik kilometrů dlouhých procházkách.

 

AČ SE TOHLE ZDÁ BÝT DOST PODROBNÉ, PŘESTO TO JE JEN ČÁST Z CELÉHO UMĚNÍ VYCVIČIT DRAVCE! A HLAVNĚ TO CHCE KÝBL TRPĚLIVOSTI (ale můžete zkusit i sud :-D)